Dovolená a zákoník práce: Co musíte vědět?

Nárok na dovolenou

Každý zaměstnanec v pracovním poměru má ze zákona nárok na dovolenou. Zákoník práce definuje dovolenou jako placené volno, které slouží k regeneraci sil a čerpání osobních zájmů. Nárok na dovolenou vzniká po odpracování alespoň 60 dnů v roce. Základní výměra dovolené činí 4 týdny v kalendářním roce. Některé profese a kategorie zaměstnanců, například pedagogičtí pracovníci, mají ze zákona nárok na dovolenou delší. Informace o dovolené, včetně délky, čerpání a krácení, naleznete v Zákoníku práce, konkrétně v části třetí, hlavě druhé, dílu druhém. Důležité je zmínit, že dovolená je právo, nikoliv povinnost. Zaměstnavatel nemůže nutit zaměstnance k čerpání dovolené, ačkoliv je v jeho zájmu, aby zaměstnanci čerpali dovolenou pravidelně z důvodu jejich odpočinku a prevence syndromu vyhoření. Zaměstnanec se může se zaměstnavatelem dohodnout na individuálních podmínkách čerpání dovolené.

Výše dovolené

Délka dovolené, na kterou má zaměstnanec v České republice nárok, se řídí zákoníkem práce. Zákoník práce jasně stanovuje, že každému zaměstnanci náleží za kalendářní rok nebo jeho část, ve které je u zaměstnavatele v pracovním poměru, dovolená v délce stanovené tímto zákonem. Základní výměra dovolené činí 4 týdny. Zaměstnavatel může nad rámec zákoníku práce poskytnout zaměstnanci dovolenou delší, a to například v kolektivní smlouvě nebo vnitřním předpisu. Nárok na dovolenou vzniká po odpracování 60 dnů v roce. Za odpracovaný den se přitom považuje i den, kdy zaměstnanec nepracoval z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, státních svátků připadajících na pracovní dny nebo nemoci, pokud mu za prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti náležela náhrada mzdy. Pokud pracovní poměr netrvá po celý kalendářní rok, má zaměstnanec nárok na poměrnou část dovolené. Poměrná část dovolené se vypočítá tak, že se základní výměra dovolené vydělí počtem kalendářních dnů v roce a vynásobí počtem kalendářních dnů trvání pracovního poměru v příslušném kalendářním roce.

Dodatečná dovolená

Zákoník práce v § 212 upravuje podmínky pro poskytování dodatečné dovolené. Nárok na ni mají zaměstnanci pracující v náročných a zdraví škodlivých podmínkách. Zákon přesně vyjmenovává profese a pracoviště, na které se dodatečná dovolená vztahuje. Mezi ně patří například horníci, svářeči, pracovníci v chemickém průmyslu nebo zdravotníci pracující s infekčními materiály. Délka dodatečné dovolené činí jeden týden, v některých případech stanovených zákonem může být i delší. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci dodatečnou dovolenou v plné výši a nemůže ji nahradit finanční kompenzací. Dodatečná dovolená je důležitým benefitem pro zaměstnance pracující v náročných podmínkách a slouží k jejich regeneraci a ochraně zdraví.

Dovolená je v zákoníku práce ukotvena jako jedno z nejvýznamnějších práv zaměstnanců, které slouží k regeneraci sil a uchování zdraví.

Zdeněk Pospíšil

Evidence pracovní doby

Pro správné určení nároku na dovolenou je nezbytné vést evidenci pracovní doby. Zákoník práce ukládá zaměstnavateli povinnost vést evidenci odpracované doby, a to u všech zaměstnanců bez ohledu na druh pracovního poměru. Tato evidence musí být vedena písemně nebo elektronicky a musí obsahovat informace o začátku a konci pracovní doby, přestávkách v práci a délce odpracované doby. Na základě těchto údajů se pak určuje, zda zaměstnanec splnil podmínky pro vznik nároku na dovolenou. Zaměstnanec má právo nahlížet do své evidence pracovní doby a žádat o její kopii. Informace o dovolené, včetně údajů z evidence pracovní doby, by měl zaměstnavatel zaměstnanci pravidelně poskytovat.

Nárok na dovolenou dle zákoníku práce

Délka pracovního poměru	Minimální délka dovolené
Kratší než 1 rok	1/12 výměry dovolené za každý celý měsíc trvání pracovního poměru
1 rok a více	4 týdny
Zaměstnanec mladší 33 let	5 týdnů (pokud splňuje podmínky pro přiznání další týdenní dovolené)

Čerpání dovolené

Každý zaměstnanec se těší na chvíle volna a odpočinku od pracovních povinností. Právo na dovolenou a její čerpání upravuje v České republice zákoník práce. Zaměstnancům garantuje minimálně 4 týdny dovolené za rok, někteří zaměstnanci můžou mít ze zákona nárok i na týdnů 5. Zaměstnavatel nemůže zaměstnanci v čerpání dovolené bránit a je povinen mu ji poskytnout. Dovolená se čerpá v celých dnech, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak. Termín čerpání dovolené je vhodné předem projednat se zaměstnavatelem, a to s ohledem na chod firmy a případné provozní důvody. Zaměstnavatel může v některých případech určit čerpání dovolené i z vlastního podnětu, ale vždy musí respektovat zákonné podmínky.

Určení dovolené

Dovolená, neboli placené volno z práce, je důležitým aspektem českého pracovního práva. Zákoník práce č. 262/2006 Sb. jasně definuje nároky zaměstnanců na dovolenou a povinnosti zaměstnavatelů tyto nároky respektovat. Základní výměra dovolené činí 4 týdny v kalendářním roce. Tento nárok vzniká po odpracování 60 dnů u daného zaměstnavatele. Pro některé profese, například pedagogy či zdravotníky, platí delší dovolená, a to 5, resp. 8 týdnů. Zákoník práce dále upravuje podmínky čerpání dovolené, a to včetně nutnosti písemného souhlasu zaměstnavatele. Zaměstnavatel má právo určit čerpání dovolené z provozních důvodů, vždy však musí respektovat právo zaměstnance na čerpání alespoň 2 týdnů dovolené vcelku. Informace o dovolené, včetně jejího vzniku, čerpání a případného převádění do dalšího roku, by měl zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout písemně. V případě nejasností se zaměstnanci mohou obrátit na inspektorát práce.

Překážky v práci

Ačkoliv nám Zákoník práce zaručuje právo na dovolenou, v praxi se můžeme setkat s překážkami, které čerpání dovolené znemožní nebo zkomplikují. Mezi nejčastější patří pracovní povinnosti. Zaměstnavatel může v naléhavých případech požadovat odložení dovolené, pokud by její čerpání vážně ohrozilo chod firmy. Důležité je, aby šlo o výjimečnou situaci a zaměstnanec byl o odložení dovolené informován písemně a včas. Další překážkou může být nemoc. Pokud zaměstnanec onemocní během dovolené, má nárok na náhradu dovolené za dobu nemoci, doloženou lékařskou zprávou. V neposlední řadě se můžeme setkat s překážkami ze strany zaměstnavatele, například s neochotou schválit termín dovolené z důvodu provozních důvodů. V takovém případě je důležité znát svá práva a hledat kompromisní řešení, které bude vyhovovat oběma stranám.

Proplacení dovolené

Zaměstnanci v pracovním poměru mají ze zákona nárok na dovolenou, a to i na její proplacení. Zákoník práce upravuje podmínky pro proplacení dovolené, a to jak během pracovního poměru, tak i při jeho skončení. Zaměstnanec má právo na proplacení dovolené za podmínek stanovených zákonem. Náhrada mzdy za dovolenou se vypočítává z průměrného výdělku. Zaměstnavatel je povinen proplatit zaměstnanci dovolenou v případě skončení pracovního poměru. Výše náhrady za dovolenou se odvíjí od počtu dní nevyčerpané dovolené. Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy za dovolenou i v případě, že u zaměstnavatele neodpracoval dostatečně dlouhou dobu pro vznik nároku na dovolenou. V takovém případě mu náleží poměrná část dovolené.

Sdílení pracovního místa

Sdílení pracovního místa, tedy situace, kdy na jedné pracovní pozici působí více zaměstnanců ve stanovené pracovní době, s sebou přináší otázky ohledně dovolené. Zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) výslovně neupravuje problematiku dovolené v případě sdílení pracovního místa. Je tedy nutné vycházet z obecných ustanovení zákoníku práce o dovolené a aplikovat je na danou situaci. Základní princip, na kterém je dovolená postavena, je právo zaměstnance na odpočinek po výkonu práce a na zotavení sil. Toto právo náleží i zaměstnancům sdílejícím pracovní místo. Důležité je, aby si zaměstnavatel se zaměstnanci jasně a písemně upravil rozvržení pracovní doby a čerpání dovolené v rámci dohod o sdílení pracovního místa. Tím se předejde případným sporům a nedorozuměním. Informace o dovolené by měly být součástí pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti. Zaměstnanci by měli být seznámeni s pravidly čerpání dovolené a s případnými omezeními, která se na ně vztahují.

Změny v zákoníku práce

Zákoník práce upravuje podmínky čerpání dovolené. Dovolená slouží k regeneraci sil a čerpání volného času. Zaměstnanec má nárok na dovolenou po odpracování 60 dnů. Minimální délka dovolené činí 4 týdny. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci dovolenou v kalendářním roce, ve kterém mu na ni vzniklo právo. Zaměstnanec si nemůže právo na dovolenou odpracovat. Dovolená se poskytuje v pracovních dnech. Délka dovolené se určuje v pracovních dnech, a to i u zaměstnanců s kratší pracovní dobou. Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy za dobu dovolené. Výše náhrady mzdy se řídí průměrným výdělkem. Informace o dovolené musí být zaměstnanci poskytnuty písemně. Zaměstnavatel je povinen vést evidenci o dovolené.